Zdendasova stránka

Tak se hned pustím na poměrně tenký led, protože já tvrdím, že se na vývoji a prodeji RPG u nás (tedy v ČR) vydělat dá. Rozhodně nechci tvrdit, že nějaké závratné sumy, ale na fungování a nějaký ten slušný výdělek to určitě je.

Přesto, že v současné době česká rpg scéna poměrně zásadně stagnuje (stačí se podívat na pár větších webů a četnost vydávání článků), do budoucna vidím situaci mnohem růžověji. Základním faktem stále zůstává absence větších ekonomicky silných subjektů na tomto kolbišti, ale dříve či později dojde k vzniku tak dvou či tří firem, které se stanou nejen důstojnou konkurencí Altaru, ale také jej donutí přehodnotit svoji obchodní politiku.

Ať to vezmete z jakéhokoliv pohledu, tak RPG je u nás zbytečně předraženo. Zahraniční materiály se pohybují v závratných částkách a ty české jsou sice levnější, ale zase nejsou zdaleka tak kvalitní. Navíc, téměř úplně chybí reklama, která by lákala nové hráče a tím i nové zákazníky. Vezměte si kterýkoliv z českých produktů ať už her na hrdiny, deskových a jiných her. Kromě pár ušmudlaných plakátů v obchodech a několika bannerů na internetu reklama fakticky neexistuje.

Z výše uvedeného vyplývá zásadní věc: nových příznivců RPG přibývá velmi málo a pomalu. Lidé “nepoznamenaní” se ke hrám na hrdiny dostávají buď přes své kamarády (což je jednoznačně největší procento, nicméně s omezeným rozhledem) nebo díky počítačovým hrám příp. filmům. To je opravdu velmi malý příliv, který jednoznačně nemůže stačit na uživení pár firem.

Abych tu ale jen neplácal jak je to špatné, zkusím se podívat na to, jak s neutěšenou situací bojovat. Prvním zásadním prvkem je přivedení investorů. Těch na prahu oboru čeká velké množství, stačí je jen správně oslovit a motivovat. Samotné hry na hrdiny jsou levné a troufám si říci, že kdyby třeba Kofola zaplatila vydání solidního herního systému (nebo třeba nějakého kampaňového setu), jenž by se prodával za třetinovou cenu co DrD+, rázem by se stala nejpopulárnějším nápojem mezi hráči. A zároveň si troufám tvrdit, že taková investice by dosahovala sotva poloviny ročního příspěvku středně velké hospody. Ale samozřejmě nemusí jít je o Kofolu, takových firem, které mají peněz mnohem víc a nebojí se je investovat je u nás spousta. Přiznám se, že nejraději bych uvedl nějaký ten pivovar, ale mám obavu, aby se nám hráči poněkud nezvrtli… na druhou stranu… co se asi nejvíc pije na všemožných (neoficiálních) slezinách a conech?

Bohatě by stačilo, kdyby se do RPG scény opřel někdo s dostatkem takovýchto investorů za zády. Zkuste nad tím popřemýšlet….

Toš se mi opravdu zadařilo a letos jsem si užil už druhý volný víkend. Po věčné práci konečně zasloužený (snad?) odpočinek. Když si vzpomenu na kvantum nocí prosezených u PC a věčné lítání po úřadech a institucích ( viz můj včerejší článek Jak česká firma žádá o úvěr), tak mám chuť lidem, co tvrdí jak sem mají podnikatelé dobře narvat deštník do zadku a otevřít ho.

A po Velikonocích s chutí do práce. Za pomocí našeho firemního šéfprogramátora se mi podařilo aktivovat na tomto webu RSS kanál a když to půjde dobře, tak ještě přidám funkci zobrazující linky na nejnovější komentáře…

…

Už se tak stalo, takže vpravo dole najdete 5 nejnovějších komentářů. Jinak vzhledem k tomu, že sem s tím RSS docela bojoval, tak došlo k menší nehodě a pokopala se mi data zveřejnění jednotlivých článků. Tím pádem to vypadá, jako by byly všechny články zveřejněny dnes. Ale nebojte se, některé už mají za sebou skoro čtrnáct dní.

I na mě si včera vzpomněli roboti a poslali mi důležité varování. Pravda není to tak vtipné, jako když to přišlo (asi patnáctkrát) jednomu kamarádovi, který v životě neměl u České spořitelny žádný účet, nicméně i tak je to úsměvné.

Řekl sem si, že bych taky mohl něco udělat pro internetovou osvětu, takže tu mám pár obrázků pro ty největší ignoranty, kteří by byli ochotní takovému blábolu naletět. Začněme ukázkou onoho rozkošného mailíku.

Už když se člověk podívá do hlavičky, je víc než jasné, že je to hovadina, ale na druhou stranu se týpci docela snažili.

Když nad tím tak uvažuji, tak je to první email od “České spořitelny”, který mi kdy přišel

Pokud používáte kvalitní prohlížeč, jako třeba Firefox (IE se opravdu mezi kvalitní prohlížeče nepočítá), vyhodí vám varování, což samo o sobě už svědčí o mnohém. Pak už pin zadá opravdu jen ta největší lama.

No a na závěru tu je menší testík, jmenuje se “Najdi jeden rozdíl”. Vlevo je oficiální stránka Servis24 a napravo … hádejte co.

Podívejme se dnes na to, jak ve hře pracovat s městskou stráží. V mnoha filmech a dokonce i v knížkách se setkáváme se strážci měst (míněna pořádková stráž, ne obránci hradeb při bitvě) jako s bandou neschopných a hloupých individuí, která slouží tak akorát k zapíchnutí či zastřelení. Ale troufám si tvrdit, že je to jen zažitým špatným klišé, nad kterým se stojí za to zamyslet.

Předně městská stráž v drtivé většině případů je jedinou silou, která dokáže udržet ve městě pořádek aniž by to budilo pochyby a nevraživé nálady u obyvatelstva. Další možností je samozřejmě armáda, ale vezměte si sami jak vnímáte na ulici policistu a jak vojáka. Přesněji, oba ozbrojené.

Takže dříve než se zaměříme na jednotlivé aspekty městských strážců, povězme si něco o tom, co dělá tato bezpečnostní složka jako celek. Samozřejmě zajišťuje bezpečnost obyvatel, dále chytá zločince a vůbec dbá na dodržování zákonů a pořádku. Funkce se samozřejmě mohou město od města lišit, ale minimálně v těch větších bude také zajišťovat bezpečnost důležitých osob, ať už žijících ve městě či krátkodobě pobývajících. Z toho plyne následující:

Městská stráž rozhodně nejsou jen hlídači u bran a pochůzkáři, ale součástí jsou mimo jiné i tajní agenti, špiclové, informátoři a v neposlední řadě také velmi specializovaní profesionálové z řad válečníků i kouzelníků.

Tím vším chci říci, že s městskou stráží je nutné při hraní ve městě počítat jako s jednou z nejsilnějších organizací. Těžko by mohla vykonávat svou funkci, kdyby nedokázal zkrotit bandu rozdováděných dobrodruhů. Ti jsou totiž téměř jistě pod dohledem už den cesty před městem a po celou dobu pobytu z nich “někdo” nespustí oči. A hlídání je o to těsnější oč horší pověst družinka má.

Možností jak s dobrodruhy zatočit má samozřejmě městská stráž v záloze širokou škálu, ale jen zřídka sáhne k násilí příliš brzy (velitel, který nechá zabít podezřelá individua od pohledu by asi ve své funkci příliš dlouho nevydržel). Může jít v první řadě o varování, ať už od pochůzkáře či při osobní audienci u velitele stráže. Pokud jako vypravěč potřebujete, aby byly postavy poněkud “nesvé” stačí tu a tam poznamenat, že opodál stojí dvojice strážných, která je pozoruje. A v takovém momentě si hráči mohou být jistí, že někde na střeše či v okně na ně míří několik kuší a ve vedlejší uličce čeká dostatečně velká posila pro případ komplikací.

Dále je nutné si uvědomit, že strážní rozhodně nejsou sebevrazi a obvykle mají ve městě rodinu, příbuzné a vůbec řadu důvodů, proč zůstat naživu. Stejně tak minimálně velitel hlídky je dostatečně inteligentní a zkušený na to, aby věděl jaká opatření je třeba udělat pro případné zkrocení hrdinů. Takže šance, že dobrodruzi jen tak v hospodě pozabíjí pár hlídačů je relativně minimální a určitě není od věci je na to dopředu upozornit.

Výše uvedené informace by měly platit jaksi obecně pro běžné situace. Je jasné, že v čerstvě dobytém městě či příhraničním městě bude situace zcela odlišná a osobní prohlídky, noci strávené v žaláři a další nepříjemné události budou na denním pořádku.

Nyní se věnujme tomu, jak lze městskou stráž využít při hře. V zásadě existují čtyři možnosti: první nejsnazší je ta, že postavy strážcům cestu vůbec nezkříží. Dále mohou mít postavy úkol, který je přímo v rozporu se zájmy města. Může nastat i opačný případ, tedy že městská stráž s družinou spolupracuje. Poslední je ten, že zájmy obou se propletou v okamžiku, kdy obě skupiny řeší něco úplně jiného.

První případ asi není nutné nijak zvláště rozebírat, takže se hned vrhnu na druhý. Asi nejobvyklejším příkladem je situace, kdy postavy musí ukradnout nějaký předmět a zmizet s ním. zkrátka klasická vloupačka přičemž městská stráž se snaží pachatele dopadnout. V tomto případě je určitě zajímavé se podívat o pár odstavců výše a řešit, zda postavy od jejich příchodu do města stráž sleduje. Pokud ano, nenápadné zmizení se rázem změní ve zběsilý úprk. Může také nastat situace, že stráž se o plánované akci dozví předem a připraví na postavy past.

Třetí situace nastává, když družina se stráží spolupracuje. Opět je zde celá škála možností, jak toho využít. Jeden z dobrodruhů může být přímo členem stráže ať už v roli hlídače brány (to by ale bylo dost drsné ) přes tajného agenta až po informátora. Pak se samozřejmě velmi zjednodušuje komunikace a také důvěra je na značně vyšší úrovni. Další možnost je ta, že družina i městská stráž pasou po téže osobě. Družina může svého nepřítele pronásledovat do města, kde se strhne potyčka, při které je zraněno či zabito několik strážných. Pokud se ze vzniklé situace dokáže družinka vykecat, je zde prostor pro spolupráci obrovský.

A poslední možnost už je o něco náročnější na přípravu, ale v zásadě si můžeme uvést nějaký jednodušší příklad. Družina se snaží najít uneseného obchodníka. Městská stráž o únose nic neví, ale zato ví, že onen obchodník neplatí daně. Pak je tu samozřejmě únosce či únosci a nebo se obchodník skrývá. V jakém momentě se všechny tři skupiny setkají záleží jen na vypravěči a jeho úmyslech. Těch setkání může být víc a mohou se vyvinout velmi zajímavě.

Když už o tom mluvíme, samozřejmě existuje řada kombinací výše uvedeného. Třeba taková, že jeden člen družiny má něco ukrást, druhý pracuje pro městskou stráž a ostatní vůbec neví co se děje, případně mají úplně jiné starosti. To je jedna z příjemných situací, pokud družina nedrží přespříliš pohromadě. Jde o to, že vypravěči stačí tu situaci navodit a pak už jen sleduje jak hráči pletichaří mezi sebou aniž by k tomu vypravěče příliš potřebovali.

Tak to je jen tak na úvod. V budoucnu se určitě k problematice městské stráže vrátím, protože práce jejich agentů, kouzelníků a dalších specialistů jsou zajímavým tématem se kterým se dá dále pracovat.

Doufám, že vás tento článek přesvědčil, že i městská stráž může mít široký herní potenciál ať už pro hlavní zápletku či jen pro okořenění dění ve městě.

Pro zájemce bych ještě doporučil následující článek:

Jak oživit městskou hlídku - RPG Knihovna

Lidé si zapisovali začátek druhého tisíciletí vlády temných elfů. Doba byla zlá a mnoho lidí umíralo. A ve vesnici pár mil pod Hřbetem se krutovláda elfů právě projevovala ve své nejsurovější podobě. Tomu, co se zde dělo, se říkalo mnoha jmény, temní elfové to nazývali sport. Ti, kdož o tom jen slyšeli, to nazývali masakr. Přímí účastníci to nijak nenazývali, neměli o tom kdy a kde mluvit.
Ještě včera poklidná osada lovců a pastýřů, dnes nejhorší místo na zemi. Chudá dřevěná stavení byla v plamenech a lidé uvěznění uvnitř čekali na hořící kládu, která ukončí jejich trápení. Věděli, že utíkat nemá smysl. Ďáblové, jak nazývali temné elfy, mají rychlé koně a přesné luky. V tom spočíval “sport”, temní elfové stáli opodál na kopečku a bezchybně trefovali pološílené vesničany, doufající v zázrak. Ten se však ani dnes nekonal. A nebo, že by přece jen dnes bylo něco jinak?
V jedné malé chýši se krčili dva kluci, nemohlo jim být víc jak sedmnáct, ale strach měli jak malé děti. Nebo snad jako velcí muži? Rozhlíželi se kolem sebe. Možná plakali. Vyšší z nich, Gars, pohlédl na postavu ležící na zemi. Bylo to tělo matky jeho kamaráda Tarida. Už se nehýbala, spadený trám byl milosrdný, netrpěla. Gars pohlédl na Tarida, ten stál jako přibitý, kroutil hlavou a stále opakoval: “Já tu nechci zemřít!” Nekřičel, spíš jako by šeptal. O to víc to Garse děsilo.
“Tare, utečem odtud, dokážeme to.”
Tarid zvedl oči a jeho mysl se vrátila zpět od mrtvé matky. “Zemřeme.” V tomto jediném slově dokázal vypovědět víc, než by zvládl básník tisíci veršů. Gars věděl, že mohou zemřít, ale chtěl odtud co nejdál. Nejen kvůli sobě, ale i kvůli Taridovi.
První vyběhl Gars, proskočil hořící zdí a chystal se utíkat dál. V tom ho Tarid strhl zpět. O zlomek vteřiny později kolem místa, kde Gars stál projel jezdec na velkém černém koni. Na obnažené čepeli se mu zrcadlil oheň. Zastavil se před dírou ve zdi a nakoukl dovnitř. Oba hoši stačili jen tak tak couvnout kousek bokem. Elfové však nejsou zbrklí. Muž pokračoval hlouběji do chatrče a hochů si všiml. Po jeho tváři se rozlil odporný úsměv. “Lidé vždy čekají, bojí se.”
Během dvou kroků než k oběma došel, schoval meč a vytáhl dýku. Úsměv na jeho tváři získával stále ďábelštější výraz.
“Běž!” šeptl Gars na svého kamaráda. V té samé chvíli vyrazil proti elfovi. Elf byl zkušený válečník a znal mnoho kliček. V rychlé piruetě se obtočil kolem běžícího Garse a chystal se mu probodnout záda. Možná to bylo boží vůlí, možná osud či náhoda, ale když se napřahoval, ze stropu se uvolnil trám. Elf zařval bolestí a padl k zemi. Když Gars nenarazil na ostří dýky ani na oporu elfova těla, ztratil trochu rovnováhu. Ohlédl se a viděl elfa, jak leží na zemi a ruku má uvězněnou pod trámem.
“Garsi! Kůň! Rychle!” ozvalo se zvenčí.
Než Gars odběhl, neodpustil si a plivl elfovi do tváře. Ten na něj upřel takový pohled, o kterém se mu nezdálo ani v těch nejděsivějších snech. Nic na to však nedbal a vyběhl ven. Tarid již seděl v sedle a i druhý hoch hbitě naskočil a ujížděli k lesu. Jeli již několik minut lesem, ale oběma to připadalo jako hodiny. Dojeli k malému jezírku uprostřed lesa. Kolem dokola bylo obehnáno skalkami, porostlými mechem. Na chvíli zastavili, aby se nadechli a kůň se mohl trochu napít. Oba si sedli na kraj jezírka a chvíli mlčeli a sledovali hladinu, kde se matně zrcadlilo slunce zahalené Mraky smrti.
“Co teď?” Tarid nevěděl, koho se vlastně ptá, jestli sebe, Garse nebo bohů.
“Hory, nic jiného nám nezbývá. Stará Felera říkávala, že tam žijí malí, ale stateční muži, jichž se i ďáblové bojí. Taride, co to máš vlastně za knížku, až teď jsem si jí všiml.”
Tarid sklopil zrak na malou, ale tlustou knížku, kterou měl už hodně dlouho v ruce. Byla vázaná v černé kůži a nahoře z pergamenových listů vykukovalo několik záložek. Několikrát knihu otočil, vzpomínal, co mu to matka kdysi o ní říkala.
“Já vlastně ani nevím, matka říkávala, že je to náš rodinný poklad, že ať se bude dít cokoliv, tu knihu nesmím ztratit…”
“A co v ní vlastně je?” během otázky se Gars zase postavil a poplácal koně po hřbetě.
Tarid se také postavil. “Já nevím, matka říkala, že sám poznám, kdy do ní mám nahlédnout, a dokud nebudu přesvědčen, že do ní mám nahlédnout, nemám to prý zkoušet.”
“To je divný. Pojď, jedem dál, do hor je to daleko.”
Oba chlapci opět nasedli na koně a klusem pokračovali dál na sever.
Jeli mlčky, ale dost svižně, oba zahloubaní do vzpomínek na strašlivé události. Když se přiblížil večer, vyhlédli si malý skalní převis, pod kterým se dalo, před chladným latonovým počasím, schovat. Uvázali koně u blízkého kmene a šli blíže obhlédnout své dnešní přístřeší. Když došli až ke skalisku, zjistili, že na druhé straně pokračuje hlubokým srázem dolů k malé říčce. Jejich překvapení ještě vzrostlo, když uviděli několik stovek sáhů po proudu malou vesnici. Na to, jak byla malá, byla až překvapivě dobře opevněná. Kolem dokola se táhl několik desítek sáhů široký pás. Byl vším, jen ne obdělávaným polem. Holá země, jen tu a tam nějaká kupa dřeva, hlína vypadala na různých místech různě, tu zrytá jak na podzim, jinde zarostlá trávou, na níž bylo naházeno množství roští. V houští za hochy se ozvalo zachrastění, oba se ohlédli, ale nic neviděli. Přiklekli a čekali. Stále nic. Opatrně a velmi pomalu se přesunuli k houští. Vzduch pročísl svist šípu, následně tupý náraz a šíp se zabodnul do stromu, kousek za místem, kde oba mládenci leželi. U nedalekého keříku napravo se něco pohnulo, další šíp.
“Vzdejte se” zaznělo zleva.
Ani jeden z chlapců si netroufl vydat jedinou hlásku.
“Vzdejte se, ďáblové!” Ozval se tentýž hlas.
“Nejsme žádní ďáblové!” neudržel se Tarid.
“Vylezte a my se přesvědčíme, ruce nechte tak, ať na ně vidíme.”
“Garsi, to nebudou temní elfové” šeptl Tarid.
Krátkým pohledem se oba hoši dohodli. Pomalu se postavili a ruce nechali trochu od těla a lehce před sebou. V okamžiku, kdy se postavili, měli oba na hrdlech nože. Zatajili dech, srdce jim tlouklo tak, že ho oba slyšeli. V houstnoucí tmě viděli dvě nezřetelné postavy, jak se k nim přibližují. I z okolí slyšeli kroky, ale netroufli se pohnout, natož ohlédnout. Když se postavy dostatečně přiblížili, rozpoznali v nich lidi, dva muže. Jeden byl vysoký a mohutný, druhý vychrtlý a měl hustý plnovous, oba měli dlouhé vlasy vlnící se na ramenou.
“Dva malí kluci? Odkud jste?” otázal se ten vousatý a opíral se o dlouhou hůl.
“Z vesnice pár mil na jihu, utekli jsme při řádění ďáblů.” odpověděl Gars a snažil se sám sebe uklidnit. Mezi tím došli další dva muži a vedli koně. Oba působili na chlapce zvláštním dojmem, chodili jinak než lidé, pohyby měli jiné i ty postavy nebyly úplně lidské.
“Blbost, ďáblům nikdo neuteče!” vykřikl jeden z mužů stojících za hochy.
“Mlč už. A vy pokračujte, jak jste utekli?” vousáč mluvil dál bez sebemenšího záchvěvu hlasu.
“Byli jsme v hořícím domě, když ten ďábel přišel, chtěl nás zabít, ale spadl na něj trám. Sebrali jsme mu koně a ujížděli. A dojeli jsme sem. Hledali jsme něco na přespání, když jste nás objevili.”
“Neříkám, že vám věřím, a neříkám ani opak. Nevypadáte nebezpečně, přesto si nemohu dovolit vás nechat volně potulovat. Pojedete se mnou do vsi. Tam rozhodneme, jak s vámi bude naloženo.” Chlapci byli posazeni na koně. Přesto, že nebyli svázaní, oba si připadali jako zajatci. Pokračovali dál na sever se srázem po pravé ruce. Neujeli však ani míli, když ke skupince dojel jezdec. Ihned se připojil k vedoucí dvojici a za neustálého ohlížení a mohutné gestikulace s muži hovořil. Chlapci mnoho neslyšeli, zaslechli něco o skupince temných elfů, o souboji se špehem a rychlosti. Pak se z konce družiny ozvalo zasténání… a další. Když se kluci otočili, zahlédli padat dva muže z koní. Zepředu se ozvalo několik výkřiků v jim neznámém jazyce. Několik jezdců provedlo obrat a zmizeli ve tmě. Zbytek skupiny zrychlil. Jak se vzdalovali, bylo zezadu slyšet hluk boje a výkřiky. Koně přešly do sprintu. Uháněli dál a krajina již byla zcela zahalena tmou. Každý z chlapců měl co dělat, aby se v rychlosti udržel v sedle. Několikrát jen o vlásek uhnuli stromu či větvi, jež se náhle objevili v cestě. Země konečně začala klesat a stromů poskrovnu ubývalo, jezdci však stále pádili jako o život. ®ádný z nich se nevyhnul mnohým šrámům a nepříjemným tržným ranám. Zvolnili do klusu. I na koních již začala být znát únava.
O chvíli později vousáč přikázal zastavit koně. Jezdci zůstali nehybně stát. Ve tmě před nimi vysoko v korunách stromů zaplálo několik malých ohňů. Chlapcům to připadalo jako zjevení, byli však příliš unaveni, než aby mohli světla blíže studovat. Vzduchem se neslo několik výkřiků. Světla pohasla a skupina pomalu pokračovala dál. Po pár desítkách sáhů Tarid usnul. Svezl se na koňskou šíji a přestal vnímat okolí. Gars se sotva držel v sedle, vnímal, že projíždí úzkou roklinou a že je pozorují mnohé oči. Ani on však neudržel otevřené oči o mnoho déle než jeho přítel. Upadl do hlubokého neklidného spánku. Ráno Garse probudily hlasy. Posadil se a rozhlédl. Zjistil, že Tarid stále ještě spí a oni se nachází uvnitř malého domku. Dveřmi a okny sem pronikalo matné raní slunce, které nebylo schopné proniknout přes husté mraky. Gars slýchával vyprávění stařešinů, že dříve tomu tak nebylo, že slunce svítívalo na zemi a jeho paprsky dávaly život rostlinám i zvířatům. Pak se však jednoho dne přihnaly od východu tyto strašlivé mraky a zakryly svou temnotou celý svět. Někteří říkali, že mraky jsou dílem bohů, kteří se již nechtěli na zkažený svět dívat. Jiní tvrdili, že je to dílo temných elfů. Ať to bylo jakkoliv, Gars za svůj život poznal pouze ty odporné mraky a v hloubi duše si přál, vidět svět bez nich, osvětlený pouze slunečními paprsky. Zajímalo ho, co je na obloze v noci.
Vylezl ven z domku a zjistil, že je v nějaké malé vesničce uprostřed lesa. Nic mu nebylo povědomé, neviděl onen sráz ani řeku. Všude kolem sebe jen nepříjemný šedivý závoj lesa. Po chvilce k němu přistoupil muž, bez jediného slova mu pokynul, aby jej následoval. Gars se vydal za ním. Muž byl drobné postavy, levá ruka mu končila u lokte a kulhal na levou nohu, přesto nesl na zádech mohutnou sekeru překrásně zdobenou. Gars přemýšlel, co se mu asi stalo, kolik bolesti musel vytrpět. Muž jej vedl do velké budovy, která se tyčila pár desítek sáhů před nimi. Když došli ke dveřím, opět beze slova mu bylo pokynuto, aby zde počkal. Gars zvenčí nahlížel do otevřených dveří. Viděl tam mnoho postav, zčásti osvětlených loučemi. Slyšel, že o něčem živě debatují, ale nevěděl o čem. Znal pouze svůj mateřský jazyk, ale pochopil, že uvnitř se hovoří nejméně třemi různými řečmi. Po chvilce se hovor utišil a zevnitř se ozval hlas zvoucí ho dovnitř.
Když vstoupil, spočinulo na něm mnoho pátravých pohledů. Místnost byla prostorná, kolem dokola stálo snad třicet postav všech možných tvarů a velikostí. V čele místnosti bylo velké dřevěné křeslo a na něm seděl vousáč, kterého si pamatoval z předešlého večera.
“Předstup chlapče, je tu několik věcí, které musíme probrat.” vyzval jej vousáč. Gars se snažil působit co nejuvolněněji a udělal několik kroků vpřed.
“Pověz nám znovu, jak jste se sem dostali a podrobně.” pokračoval vousáč, když se chlapec přiblížil. Gars znovu vypověděl celý příběh, jak si byl jen schopen vybavit. Kolem něj se ozývalo nesouhlasné mručení a tichý hovor. Především, když líčil tu část, jak na elfa spadl trám. Když domluvil, nastalo nějakou chvíli hrobové ticho, vousáč si poposedl v křesle a naklonil se k muži, jenž stále vedle něj. I toho Gars poznal, doprovázel vousáče včera. Muži se chvíli tiše domlouvali a pak vousáč povstal a opět promluvil.
“Tvůj příběh je zajímavý, leč my nemáme možnost, jak si ověřit jeho pravdivost. Nedovolím vám pokračovat na sever, ale stanete se našimi hosty tak dlouho, jak to bude potřeba. Máme tu dvě možnosti, ta první je pro vás jistě příjemnější. Bojujeme proti temným elfům již dlouho, a proto by bylo pošetilé nechat odejít dva mladé muže v plné síle. Naučíme vás používat zbraně a pomůžete nám v boji proti nim, ale varuji vás, pozvedněte zbraně proti nám a osobně vás zabiju. Osvědčíte-li se, uvidíme. Druhou možností je smrt.”
Gars chvíli stál beze slova. Znovu si v duchu opakoval ta slova a přemýšlel, co na to říci. Vždy mu říkali, že temného elfa se nedá zabít, že jsou nesmrtelní, na druhou stranu viděl, že se je dá poranit, že také cítí bolest. A konečně, tito muži proti nim bojují, podle mnohých šrámů již hodně dlouho, a stále žijí. Nakonec nadmul hruď jak jen dokázal, a tak silným a pevným hlasem jak jen uměl odpověděl: “Bude nám ctí ty ďábly pozabíjet.”
Čekal všelijaké reakce, ale že se všichni přítomní tak rozesmějí, ho vážně překvapilo. Vousáč veškerý smích mávnutím ruky utišil, ale když mluvil i jeho hlas se poněkud třásl: “Pak vítejte mezi Vlky, já jsem Elguris el’Bolwegan a vedu tyto muže.”
Gars otevřel ústa dokořán a padl na kolena. “el’Bolwegan? Vy jste jeden z těch bájných kouzelníků? Pane, jsem váš oddaný služebník. Víte… já… myslel jsem, že to jsou pouhé legendy. Netušil jsem, že tací jako vy se zajímají o naše problémy.” Gars ta slova skoro slabikoval, připadal si jako ve snu. Jeden z kouzelníků, které nikdy nikdo neporazil, jeden z těch, co ovládají neuvěřitelná zaklínadla, teď sedí před ním a přijímá ho mezi své muže. Byl to pro něj šok, ze kterého se těžko vzpamatovával. Necítil ruce ani nohy, jen tam tak klečel a zíral.
Elguris mu naznačil, aby vstal. “Ano, jsem jeden z nich a věř mně a ne bájím. Nyní bys mi mohl prozradit své jméno a jméno tvého přítele. Pak si jdi odpočinout a já se tě pak ještě na něco vyptám.”
“Aano pane, jistě… totiž, já jsem Gars Tiklis a můj přítel je Tarid Luhan.” Pak se jako zmámený postavil a pomalým vratkým krokem odcházel. Muži se za ním dívali s pobaveným výrazem. Slyšel nějaké poznámky, ale nevnímal jejich obsah. Když Gars došel zpět do příbytku, kde nocovali, Tarid již byl též vzhůru. Gars byl stále ještě příliš v šoku, než aby byl schopen cokoliv vysvětlovat. Tarid na něj nechápavě a rozespale mžoural. Když pochopil, že není vhodná doba na otázky, šel se umýt a sehnat něco k jídlu. Po té, co vystrčil hlavu ven, připadal si jako v cizím světě, kolem procházeli tvorové všech známých i neznámých ras, byli tam velcí i malí, někteří odění, jiní měli jen vlastní srst. Tarid znal pár legend z mládí, ale mohl se jen domnívat, že zde potkává elfy, trpaslíky, skřety či skřítky. I vesnice byla úplně jiná než ostatní, domy byly kamenné a na střechách byly tašky. Vše bylo pravidelné, přesné, nikde nejmenší chybička. Kolem dokola byly poměrně mohutné hradby z bílého kamene, přes ně bylo vidět onen šedavý závoj v korunách stromů, jež obklopovaly celou vesnici. Nad střechami domů trčelo mnoho dřevěných konstrukcí, svůj význam však neprozradily. Když v němém úžasu procházel vesnicí, narazil na velké množství kováren, před jejichž dveřmi se stále hromadily nové a nové zbraně. Viděl i mnoho jiných domů, z jejichž komínů šlehaly různobarevné plameny. Vše bylo o to víc neuvěřitelné, že se právě nacházel uprostřed území, které temní elfové považovali za své. Tarid chodil od domu k domu, nakukoval do oken a vyptával se obyvatel snad na všechno. Konečně snad začínal chápat k čemu některé věci jsou, ale hlavně pochopil, že toto místo může existovat pouze díky magii. Někde tu prý bylo něco, co místní nazývali Magická fontána. Nevěděl, co to znamená nebo k čemu je to dobré, ale vesničané o tom mluvili s velkou úctou. Později konečně našel hledanou studnu, kde se osvěžil a řádně probudil, neb voda byla až nečekaně ledová.
První úkol měl zdárně za sebou, teď již zbývalo pouze sehnat něco k jídlu. Nevěděl, kam jít nebo kde si něco vzít, a tak pokračoval v procházení vesnice. Nebyl si jist, zda je to ta samá, kterou včera večer viděl z útesu, ale zcela jistě mu nyní připadala strašně obrovská. Připadalo mu, že bloudí celé hodiny, přesto mu slunce dávalo znát, že mnoho času neuplynulo. Snažil se najít nějakou pekárnu či obchod, nic zde však neviděl. Pak se ozvalo troubení, ale ne obyčejné, nýbrž pronikavé, výstražné, které bušilo přímo do hlavy. Rázem se z poklidné vesnice stalo mraveniště. Kolem Tarida probíhalo sem a tam mnoho postav. Každá třímala v rukou nějaké zbraně. V dáli bylo vidět, jak postavy šplhají na hradby. Každý věděl, kde má své místo. ®ádné zmatky, každý vzal, co potřeboval, a běžel na hradby nebo k některému z těch neznámých strojů. Vzduchem se nesly výkřiky rozkazů a znění trubek. Jen podle množství mihotající se oceli kolem Tarid poznal, že vesnice byla napadena. Přes vysoké zdi nikoho neviděl, ale věděl, že nikdo jiný než temní elfové to být nemohou. Nevěděl, co má dělat, kam se schovat, proto se rozběhl na zdařbůh směrem, kde tušil střed vesnice a možná i chýši, kde spí Gars.
Tarid běžel pár vteřin a vesnice se vylidnila, již byl na ulicích sám. Ozvala se hluboká dunivá rána. Kousek od chlapce vyšlehl z domu mocný sloup ohně a celé okolí zasáhly úlomky zdiva a kusy dřev. Vzduch byl zahlcen dusivým kouřem a Tarid ležel na zemi a kryl si hlavu. Ozývaly se další a další výbuchy. Blíž a dál. Neustávaly. V hustém oblaku dýmu a prachu se ze země zvedla postava a utíkala dál. Další výbuch, tentokrát se ozvaly i strašlivé smrtelné výkřiky, postava však běžela dál. Z boční uličky vyrazil plamen přes celou ulici, chlapec opět upadl, ale vstal a běžel. Ozvaly se další výbuchy a vesnici zasypala sprška šípů. Z hradeb se nesl zvuk třeskotu zbraní. Bylo slyšet praskání dřeva a sténání provazů. Nebe proťaly desítky malých modrých kuliček. Opustily vesnici a mizely za hradbami. Ozvalo se praskání výbojů a šedé mraky zachytily modravé odlesky vybuchujících projektilů.
Tarid konečně našel brloh, kde se svým přítelem nocoval. Ten však byl prázdný. Zachvátila ho panika. Vyběhl ven, nevěděl kam, jen chtěl najít Garse. Utíkal ulicí, před ním se objevila černá masivní brána usazená v hrubé zdi. Na hradbách bojovalo mnoho postav. Další salva modré smrti opustila vesnici. Na oplátku vesnici zasypala salva šípů. Tarid strnul. Tělem mu projela nesnesitelná bolest. Z hradeb viděl padat desítky bezvládných těl, ale jeho mysl byla obrácena dovnitř. Cítil, že mu zvlhla tunika. Rukou nahmatal zabodnutý šíp. Klesl na kolena. Z dálky slyší hlas volající jeho jméno. Tarida polilo horko a cítí, jak mu po těle stékají pramínky potu. A cítí, jak kvete rudý květ na jeho těle. Okolí začíná tmavnout. Dnes je to poprvé, kdy přemýšlí o smrti. Cítí, že mu něco zvedá hlavu. Z velké dálky slyší hlas: “Tare ne! Neumírej! Došli jsem až sem, teď mě nemůžeš opustit. ®ij sakra!” Ještě naposled otevírá oči a vidí nad sebou Garse, který jej podpírá. Cítí, že se blíží konec. “Garsi, kniha. Musíš ji zachránit. Slib mi to! Slib…”
“Garsi, co děláš? Já sem tady!” Tarid stojí vedle klečícího chlapce, který se sklání nad postavou a hlasitě naříká. Hoch přemýšlí, co se děje, před chvílí utíkal ulicí, nyní zde stojí a pozoruje svého přítele. Ale proč? Byla bitva, ale teď je ticho. Příjemné uklidňující ticho, i nářek již ustal. Toto je smrt? Ptá se sám sebe a nedokáže si odpovědět. Obchází klečící postavu, aby se podíval do tváře zemřelého. Vidí, že ležící postavě trčí z břicha šíp. Přistupuje blíž. Ano, je to on. Je to jeho tělo, ale proč on je zde a dívá se na to? Má to být poslední špás před odchodem z tohoto světa? Proč vidí své zkrvavené tělo a svého přítele, naříkajícího nad ním? Proč mu nemůže nic říci? Proč?
“Taride, chlapče vítej.” ozývá se za jeho zády další známý hlas. Otáčí se, nic však nevidí? Jsou to vidiny?
“Tare, podívej se na mě. Přišla jsem si pro tebe.” před ním se pomalu a velmi nezřetelně zobrazuje postava. Vypadá jako by byla hladinou vody. Pomalu dostává tvar.
“Mami?” je to spíš výkřik než otázka. Postava, která se právě zhmotnila je jeho matka. “Pojď chlapče, musíme jít!”
“Mami co se stalo? Jsem mrtvý? Kam jdeme?” chlapcovy oči začínají opět zářit jako kdysi.
“Ano, jsi mrtev. Čeká nás dlouhá cesta a pak odpočinek.” Tarid přistoupil ke své matce, ta jej něžně vzala za ruku a pomalu spolu vykročili vstříc obloze.
“Co bude s Garsem?” Hlas se pomalu vzdaloval, až se vytratil zcela… “Tare ne! Neumírej! Došli jsem až sem, teď mě nemůžeš opustit. ®ij sakra!” Gars sklonil hlavu až k obličeji svého přítele. Slyšel jen tiché šeptání. “Garsi, kniha. Musíš ji zachránit. Slib mi to! Slib…”
Tarid již nedopověděl, co mu leželo na srdci. Gars se rozplakal. Jediný přítel, kterého měl, mu právě zemřel rukou těch ďáblů.
“Postarám se o tvou knihu. Bude mi tě připomínat do smrti.” Gars dlouho svíral tělo svého přítele a plakal. Čím déle to trvalo, tím víc se v něm vše bouřilo. Nakonec vstal, zatlačil Taridovy oči a vytrhl mu šíp z těla. Jeho krví si potřel obličej. Položil ten šíp na nehybné tělo a poklekl. Z úst se mu drala tichá slova přísahy.
“Tolik věcí jsem ti chtěl povědět. Tolik jsme toho chtěli prožít. Viděl jsem nás dva jak pomáháme lidem od ďáblů. Viděl jsem nás ve společnosti mocných mužů dnešních i budoucích dnů.” Každé přicházející slovo znělo s větší razancí a hlasitostí.
“Tak jsem si to naplánoval, a tak tomu také bude. Vždy tě budu nosit ve svém srdci a budu na tebe vzpomínat. Já tě pomstím a s tebou všechny, kteří padli rukou těch ďáblů.” Nyní již jeho slova prořezávala okolní vřavu boje. Křičel ze všech sil.
“Zapomeň jméno Gars. Pamatuj si mne jako Selvirase, ničitele temnoty. Toho, kdož přinutí temné elfy odejít zpět do hlubin podzemí. Toho, kdo je bude po celý zbytek života pronásledovat a hubit. Tvé jméno jim budu vyrývat na hruď a tobě budu zaříkávat další oběti. Staň se mým pomocníkem a dej mi sílu splnit svou přísahu. Dokud budu živ, budu klást mrtvoly temných elfů na tvou památku. Za rok se ti sem přijde poklonit ten, kdož nyní takto přísahal a spolu s ním i ten, kdo je vinen touto přísahou!” Pak se Selviras postavil a ulomil špičku šípu. Rozběhl se k chýši kde bydleli…